Kromě textilní továrny a mlýna postavili důležitý kanál a další důležité stavební projekty, které byli nedílnou součásti jejich podnikatelských aktivit. Jen dva roky před založením špulkárny v Janušově byla do Rýmařova dovedena železnice, která tento podhorský region Jesenicka propojila a úzce navazovala na již poměrně dobře rozvinutý textilní průmysl a další odvětví.

První zmínka o rodině Zuppinger je záznam z roku 1383 a to z rodinné kroniky a archivních dokumentů z Rapperwil v švýcarském kantonu Sankt (Gallen) měla v tomto oboru zkušenosti. Proto se část rodiny usadila v Janušově. Syn zakladatele továrny Alfréd byl od dětství veden k převzetí podniku. S moravským podnikatelským prostředím se sžil a úspěšně pokračovatelů v rodinné tradice.

Na Moravě se oženil s jistou Leokadií a roku 1899 se jim narodila dcera Herta. Dceři se dostalo klasického dívčího vzdělání s humanitním zaměřením. Její zájem se zaměřoval také na kulturní dění na Rýmařovsku.

Během válečných let první světové války se musela rodina uskromnit a přinést oběti ve prospěch válečné mašinérie vlasti, jež byla jejich domovem pouhých 34 let. Nostrifikační zákon v roce 1922 rodinu připoutal více k Československu. Úředně se nařídilo, že zahraniční sídla a hospodářská vedení podniků působících na území Československa přesunula na území republiky. Rodina vlastnila podniky po celé střední Evropě. Přinejmenším rodina Alfréda Zuppingera setrvala aktivně v Janušově až do odsunu roku 1946.

Dcera Herta se provdala za Franze Kühnela z Rýžoviště 23.9.1922 v evangelickém kostele v Šumperku. Mladý Franz zřejmě jevil ve škole nadání pro studium a technické vědy, a tak v devatenácti odešel do Brna studovat. 6.listopadu 1908 byl imatrikulován jako řádný posluchač fakulty strojního inženýrství. Zajímavostí může být, že studoval na fakultě ve stejnou dobu, kdy zde habitoval Ing. Dr. Viktor Kaplan, slavný vynálezce Kaplanovy turbíny. Školu dokončil roku 1912. Základní vojenská služba a následné válečné období ho zavedla na Plzeňsko. Měl to štěstí, že coby vystudovaný strojní inženýr byl pro válečnou mašinérii prospěšnější jako vedoucí provozu na dílně v plzeňské Škodovce. Nakonec zde zůstal i po válce jako vedoucí provozu lisovny střel.  V září roku 1922, jak bylo zmíněno výše, se oženil s Hertou Zuppingerovou. 8.května 1924 asistent ve výrobním oddělení Velká kovárna ve Škodě Plzeň. Narození dcery Helgy 17.4.1924 a o tři roky později oznamuje narození syna Waltra 26.12.1927. Franz i Herta trvali na tom, aby jejich děti uměli česky a patrně již od malička se o to snažili.

Rodina se následně přestěhovala do Janušova až v dubnu 1939, kdy z prvorepublikového Československa nezbylo už vůbec nic. Německo pohltilo Čechy a Moravu, naděje na změnu se nerýsovala. Střední školu si mladá Helga vybrala zaměřenou na oděvnictví a návrhářství. Měla k tomu nadání, neboť krásně kreslila a její písmo je i v novogotické kurzivě úhledné, navíc ji to patrně bavilo, neboť se velmi zajímala o módu a film.

Jeho tchánu Alfrédu Zuppingerovi táhlo již na 74.rok a měl potřebu vedení prosperující továrny někomu předat. Jeho zeť, zkušený strojní inženýr, navíc z toho kraje, byl ideální. Továrna, jež exportovala cívky do celé Evropy, od Nizozemí přes Jugoslávii, Řecko až do Bulharska, měla ve válečných letech zhruba 50 zaměstnanců, hlavně z okolních vesnic a také asi 15 ukrajinských dělníků. Tato pracovní síla měla zřejmě nahradit pracovníky, kteří byli odvedeni do armády.

Velmi brzy se Franz ujal všech povinností a vedl podnik zcela samostatně. Od roku 1942 se na vedení podniku, i když spíše jako zapisovatelka nebo sekretářka svého otce, podílela i Helga. Mladší syn Walter se vydal cestou technických věd, zajímala ho hlavně elektrotechnika. Učil se také anglicky, avšak válečná doba mu nedovolila dostudovat. Byl povolán do armády, a to v roce 1944 a to mu bylo teprve 17let.

Továrna pracovala až do konce války, kdy byla zabavena a později se stala dceřinou firmou Národního podniku TOFA z Jablonce nad Jizerou. Franz Kühnel se ještě do roku 1946 staral o statek o rozsahu 33 ha v Rýžovišti, který mu byl v únoru 1946 zabaven. Podle všech předpokladů byla rodina odsunuta ke konci roku 1946 do Německa spolu s ostatními Němci z Rýmařovska a nucena začít zcela nový život. I když pracovali a přátelili se s česky mluvícím etnikem, sami mluvili dobře česky, a i své děti vedli ke znalosti českého jazyka, byli nakonec postiženi kolektivní vinou a odsouzením po tragédii válečných let. Jejich hlavní vinou však byla jen příslušnost k národu, jehož vůdci páchali zločiny a neangažovanost. Jen prostě žili své obyčejné životy.

Studie poukazuje na to, jak lidé mysleli, jak žili a že jejich životy, byli v lecčem podobné těm dnešním.

zdroj Rýmařovský Horizont 2012-2013, Mgr. Martin Samson, Městské muzeum Rýmařov